- 21.6.2023
Podplukovnice Miroslava Štenclová je v uniformě od roku 1990 a nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Za ta léta prošla řadou pozic, od personalistky, tiskové mluvčí až po současnost, kdy je náčelnicí osobního štábu velitele teritoriálních sil, tedy těch, které v případě potřeby řeší mobilizaci. Absolvovala několik misí a byla i čtyři roky ve Výboru NATO pro genderová hlediska.
Co vás přivedlo do armády?
Vlastně to, že jsem se na gymnáziu chtěla vyhnout praktickým cvičením z chemie v laboratořích, zúčastnila jsem se besedy s vojáky, studenty vojenské vysoké školy a Okresní vojenské správy.
Zaujalo mě vyprávění, jak jezdí v tancích a běhají po polích v maskáčích a se samopalem, nadchla jsem se a šla za výchovným poradcem se slovy, že chci jít na vojenskou školu, ale kde není fyzika, matika a chemie. Když řekl, že pouze na vojenské škole v Bratislavě, prohlásila jsem, že jdu tedy do Bratislavy. (smích)
Takže jste se ještě za dob Československa, respektive ČSFR, vydala do Bratislavy si plnit sny?
Ano, ale dostala jsem se tam až druhý rok, děvčat se tam hlásilo každoročně kolem 120 a z civilu jich přijímali zhruba 20. Profesionálním vojákem jsem tedy od ledna 1990 a to původní nadšení mi vydrželo dodnes.
A co na to říkali rodiče?
Moje rozhodnutí se rodičům původně moc nelíbilo. Vždy jsem toužila být spisovatelkou a učitelkou, a pak přišla s takovýmto nápadem, navíc v době, kdy ženy teprve do armády vstupovaly, moc nás nebylo. Nicméně především dědeček rodiče přesvědčil slovy, že je to moje rozhodnutí. Pamatuji si, jak mi táta vykládal, že když byl na vojně a měli cvičení, pili vodu z kalužiny.
Ani to vás neodradilo?
Kdepak, vyhrkla jsem, že mi to nevadí, trvala jsem stále nadšeně na svém. Když viděli mé nezlomné přesvědčení, přihlášku do školy mi podepsali. A myslím, že již od přísahy na mě byli, a stále jsou, hrdi. V široké rodině jsem jako voják sama.
Jak reagovalo vaše okolí? Neslyšela jste nějaké narážky?
Ani ve škole, ani u prvního útvaru v Hodoníně či jinde jsem se nesetkala s něčím negativním. Spíše naopak. Dokonce ani v průběhu náhradní služby, kdy jsme ještě všichni měli vycházky a museli chodit v uniformě, jsem se nesetkala s nějakou negativní reakcí, přestože žen v uniformě bylo tehdy vidět málo. V civilu to spíše byl zájem či údiv, ale v pozitivním světle. Některé starší spolužačky vzpomínaly, že je nechtěli pustit do tramvaje se slovy, ať jedou tankem, ale nic takového se mi nikdy nestalo.
Kde jste po škole začínala?
Po absolvování Vysoké vojenské pedagogické školy jsem nastoupila u ženijní brigády v Hodoníně a posléze sloužila u dalších ženijních útvarů, na Velitelství pozemních sil a nyní na Velitelství teritoriálních sil. Pracovala jsem jako personalistka, tisková mluvčí a nyní jako náčelník osobního štábu velitele. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho působila i jako lektor prevence rizikového chování, spojily se mi v mé práci všechny sny.
Jaké?
Jsem voják, jako tisková mluvčí jsem byla spisovatelka, jako lektor jsem vlastně byla i učitelka. Odjakživa jsem ráda fotila, takže i to jsem zúročila. Práce mi díky tomu všemu vždy byla koníčkem.
A co obnáší vaše současná pozice?
Nyní jsem zařazena jako náčelník osobního štábu velitele. Mám na starosti příslušníky tohoto osobního štábu, dalo by se to civilně nazvat jako kancelář velitele, zabezpečuji návštěvy, zahraniční služební cesty, organizuji porady velitele s řediteli krajských vojenských velitelství, mám na starosti kulturu, prevenci rizikového chování. Je to velmi zajímavá práce, musím být flexibilní, mít dobré organizační schopnosti a někdy pamatovat na několik věcí současně.
Mluvila jste o působení v zahraničí. Jaké mise jste absolvovala?
V roce 2009 jsem byla v zahraniční misi v Kosovu jako styčný důstojník pro kosovskou policii. Pracovala jsem v mezinárodním kolektivu a byla to velmi zajímavá zkušenost. Účastnila jsem se i dvou mezinárodních cvičení, ve Francii a v Maďarsku.
Tyto zkušenosti každého posunou dál, musí spolupracovat s vojáky z různých států, vše se řeší pouze v angličtině. Čtyři roky jsem také byla za armádu jmenována jako stálá delegátka ve Výboru NATO pro genderová hlediska.
To zní zajímavě. Co to obnášelo?
Znamenalo to mimo jiné účast na konferencích Výboru, zpracování souhrnných statistik pro celkové vyhodnocení armád NATO či odpovědi na dotazy v této oblasti. Byla to velmi zajímavá práce a viděla jsem, že jsme v oblasti rovných příležitostí na velmi dobré úrovni a často hodně napřed ve srovnání s jinými armádami.
Takové znalosti můžete jistě i uplatnit v civilu.
Jsem přesvědčena, že většina vojáků má v civilu hodně co nabídnout. Jsme flexibilní, zvyklí plnit úkoly v termínu, hodně z nás má dobrou angličtinu. Já jsem navíc lektorem prevence, což společně s angličtinou můžu nabídnout například ve školství, jako bývalá tisková mluvčí jsem schopna působit v podobných pozicích i v civilu, být lektorem tvůrčího psaní či prezentačních dovedností.
V armádě jste dlouho. Stále vás to v uniformě baví?
Věřím, že ještě dlouho budu v armádě, se kterou jsem spojena celým srdcem. I zde mám stále co nabídnout. Napsala jsem Polní kuchařku, kterou resort ministerstva obrany vydal. Byl to můj nápad a inspiraci jsem našla v rakouské armádě. Nyní chystám společně s pracovníky VHÚ (Vojenský historický ústav, pozn. red.)druhou, s recepty ze zahraničních misí vojáků. Stále mám nějaké plány a sny.
Co vám za ta léta armáda dala?
Prakticky jsem celý dospělý život v armádě, takže s nadsázkou můžu říct, že mi dala manžela. Poznali jsme se u útvaru, kde jsme sloužili. A také mi manžela vzala, rozvedli jsme se po mé zahraniční misi. Dala mi možnost milovat svou práci, učit se angličtinu, cestovat a poznávat naše města při pěti stěhováních z důvodu služby v různých posádkách. Dala mi nadšení a možnost hrdě říct: Jsem voják. A vzala mi spoustu volného času.
Kde jste při takovém nasazení nacházela čas na výchovu dětí?
Můj osobní problém byl v tom, že jsem se snažila být na sto procent voják a na sto procent maminka. Někdy to bylo hodně těžké, především po rozvodu. Právě skloubení vojenského a rodinného života bylo často na úkor toho rodinného. Psala jsem články po večerech, jezdila na služební cesty, studovala angličtinu. Ale věřím, že děti měly dobrý příklad v tom, že práce mě baví. Nicméně v současnosti i v tomhle armáda umí podobné problémy řešit. Máme dětské skupiny, vojákyně můžou pracovat na zkrácený úvazek.
Převzato z iDnes.cz ze dne 7. května 2023, autor Michal Voska
Fotogalerie
